Fairytale: Search for lost Rainbow socks

So I met somebody, who is in art contest. This person will illustrate a short story. There is no story yet. Somebody has to write the story. 8000 characters, I AM THE ONE.


miscellaneous-186333.jpegThere was once a girl named Lucy. Lucy liked to go on adventures and hot tea. She had a kind mommy, that was very talented baker. She also had a small plushy horse called William, who accompanied her on all her travels. He was her best friend by far.

All three lived together in big house in the city. This city was huge and grey and people in it were grey as well. Lucy was looking out of the window everyday and seek for people, that are not grey, so she can go play with them, but found none. Therefore she asked he mommy, if there is anybody, who is not as grey as people in the city. Mom knew about one person, who is not grey at all. And so the went on trip.

The traveled far, far away. Across mountain’s tops, around streams and rivers, along dry plains and flooded marshes. When the night fell, Lucy and William observed night sky from the back of the car.

“Tomorrow is new day, Lucy.” whispered Will and slightly butted Lucy with his muzzle. “Everything starts anew. This time really for anew.”

“Do you think it will be grey there too? asked Lucy doubtfully.

“Only if you allow it. At the end, a fruitcake awaits us.”

“And will it be sweet?”

“The sweetest one, Lucy!”

Later that night, their car arrived by forest road to a yellow house near forest. The house had red fence and green roof, because it was covered in moss. Small grandpa was sitting on a bench, sleeping under his boater. Mom honked and grandpa woke up with shock.

“My bones! Isn’t it young lady Lucy with her wonderful mother? said happily while rubbing his knee.

“And horse Will!” laughed Lucy

“but of course… and horse Will.” added grandpa and bowed.

“Lucy, this is Ariston, lord of colours” said mommy with a smile. Ariston summoned flute and blew tones A-C-D-C.

An because it was late, he accommodated them in the chamber with window directed to night sky, saying that that is the best to see before one’s lids close to sleep.

Morning, Lucy was woke up by sunlight, but also by wailing from basement. She and Will ran down, where they found wailing Ariston, walking around the room and opening all shelfs and cabinets. He was searching for something forcedly. Mommy was in room too, helping him.

“…where are they, where could I’ve put them.” he said and scratched his head.

“What is happening Ariston?”

“My oh my! I’ve put my rainbow socks somewhere, I can leave into forest without them!”

Ariston was Mage of Colours, who was walking into forest each morning and there he casts rainbow every odd Tuesday.

“We are on odd Thuesday today! I must find them or there will be no rainbow! I left the on that stone near lagoon, where I took a nap, probably.” groaned Ariston, took his flute and blew false B.

“But there must be rainbow! Somebody must go on journey your lost rainbow socks.” lamented mommy.

Lucy put on a banana smile and Will whined with joy. They prepared for the adventure, mother prepared hot tea in a flask for Lucy and they hit the road to forest seeking Ariston’s rainbow socks.

They walked on beaten track, sun was shinning and forest was nicely fizzing. The road sloped down and at the end of it, there stood great grey Ash. He was very old and his black leafs were frowning on everything around. Will emboldened Lucy with slight belch. Ash leaned forward and asked: Whoever goes through my path, in time Tuesday, hum?

Lucy got freaked out, but without hesitation she said:”I, Lucy and my staunch steed Will.”

“Hum. You’re not welcome here, there may come a wizard in rainbow socks! Go away! “And his voice boomed like a big iron fist.

“Yes, that sorcerer sent me to find these socks, let us.” She said.

“But I will not let just anyone go to further. Hum. You might speak the truth, but I can not trust you. You have give me your steed! Only then I let you go forward!”

Lucie got scared, she did not want to leave Will with the evil tree. She need Will by her side. She will rather turn back and return with empty hands.

Will butted her hand. “Leave me here, Lucy. Though I know you can do it. I’ll wait here, I’ll be fighting if necessary. Believe in yourself and you will save me.” said Will obediently, and with his head down he went to the Ash. Tree moved his limbs and wrapped Will with black leaves. The way forward was clear.

Lucy was crying, she kept on going forward, as Will encouraged her. She regressed in her thoughts, what else she could have done differently in dealing with the Ash, so she didn’t realised big haunting clouds above her head. Ugly black clouds, full of anger and bad mood from Monday. As they moved towards each other, they started to call names each other. There can be nothing good coming out of this.   

Clouds crashed! They began pushing each other, where they can and can’t go, bursting with all that anger. And when such clouds burst, things start to happen. The Thunder struck first, large and heavy, you could heard him was after he fell. Then few wild Lightnings jumped in, thin and crooked, they danced across the sky like rascals. Finally, the Downpour started, large and thick drops of cold cold water.

Lucy curl up in the grass. Drenching on the ground, she began to fear she will never find rainbow socks, she will never free Will from the Ash. The sky was getting darker every moment.

Suddenly, Lucy remembered the warm tea her mommy gave her. “It will supply me with energy” said Lucy and rushed forward. Running thru night, stumbling and falling, getting up again and running forward. Finaly, she found a small hollow in the rock, sat down. Her clothes was dirty, shoes covered in mud. She opened the flask with hot tea. As she was supping it, her strength came back.

Outlasted the storm, she went out of hollow. Standing on rock next to lagoon in which clear blue sky and calm forest mirrored.

She tried to look for at least one lost sock, but there were no tracks at all. She sat on the rock and silently whispered:”Where are thou, rainbow socks?”

“Who is looking for fabulous rainbow socks of magician Ariston?” said deep but calm voice.

Lucy didn’t see anyone. Who’s askingm who sees her, who hears her? Se hesitated to answer, but that voice sounded again.

“Who is looking fabulous rainbow socks of magician Ariston?” sounded the voice again, patiently.

“I am Lucy, seeking those rainbow socks, magician lost them and without them today is not a rainbow!” she exclaimed into the space around.

Then the rock beneath her began to move. Stones squirmed, rubbed against each other and transformed. Stones come together and Lucie suddenly found herself staring in the face of the giant rock. He was half-covered with grass and small trees.

“Really?” Said the giant, “I have those socks, he left the on my shoulder and forgot about them. I shall give the socks under one condition.”

Lucy looked directly in his stone face. She remembered Will, who believes in her, mommy, who was waiting for her, magician Ariston, who whines over lost socks. She has crossed grumpy Ash, soaked in the rain, survived the storm and now she stands face to face with stone giant. And he has rainbow socks. Without them Lucy will not leave.

”What is your condition, giant?” shouted Lucy.

“Can you make the rainbow happen today?” said giant with a smile and passed her both socks. She pulled them on, stood on a giant arm and leaped three times. rainbow shot from lagoon towards the sky and so odd Tuesday was saved.

Lucy thanked the Rock giant, who introduced himself as Jonah, took a pair of socks. On the way back she met Ariston accompanied by Will, liberated from Ash’s black leafs. Together they returned to the yellow house where mommy cook amazing sweet fruitcake. It was the best cake ever.

Advertisements

Ty umíš vařit?

Je mi 28, polovinu života jsem strávil ve škole a pracuji na počítači. Obrázek průměrného může před třicítkou mi kazí snad jen fakt, že umím vařit. Počátky však byly krušné – mražená pizza a instatní polévky. Jako student jsem byl jsem permanentně chudý a moje schopnosti nebyly zcela využitelné v reálném životě.


dsc08507-1Musel jsem vyléčit svůj kulinářský autismus. Člověk se nejlépe učí to, co ho baví, a aby mě začalo bavit vaření, začal jsem u receptů jídel, která jsem miloval. Od krupicové kaše po kuře na paprice, pomalu jsem začínal chápat logiku vaření, naučil se základy práce s nožem a neustále dokola vařil v podstatě pár jídel. Nově jsem začal připravovat složitější recepty a odvážně se začetl do kuchyřských knih. Prakticky děnně jsem si užíval plody své práce. Dnes se nemusím po rameni plácat sám, umím vařit a mé okolí toho k mé radosti využívá. Skutečně jsem za to rád, je to jakýsi rituál, vařit pro někoho dalšího krom sebe. Výběr a nákup surovin, plánovaná příprava a sladění chutí. Vaření se pro mě stalo i koníčkem, kterým zvu přátele a další ke společnému zážitku, zkrátka pravý význam slova pohostit.

Mám pro Vás recept, který vystřelí vaše hosty na měsíc. A jestli ne, tak Vám minimálně zatleskají. Kupte ty nejlepší kuřecí křídla, která si můžete dovolit. To ostatně platí i o zázvoru (7cm), medu a rýži, které také použijete. Pokud doma nemáte, doporučuji koupit méně slanou sojovou omáčku a rajčatový protlak (nikoli kečup). Křídla osolit, opepřit a lehce potřít směsí sojovka + protlak + strouhaný zázvor (5cm)+ med . Konzistence by měla být polotekutá, jestli trváte na přesném poměru, tak Vás zklamu. Experimentujte, recept je blbuvzdorný, nemůžete udělat chybu. Stejně se recept nenaučíte napoprvé, aspoň máte důvod jej zopakovat. Jen základní pravidlo: moc medu rychle spálí kůži a moc sojovky chuť utluče do bezvědomí. Směsi udělejte relativně hodně, křídla totiž budete každých 15min potírat a co zbyde, to se zamíchá s rýží jako omáčka. Křídla na 180°C do trouby, přibližně na 50min nebo dokud nezačne med na porvchu kompletně škvařit. Rýži zvolte Basmati, protože zázvor a sojovka dávají jídlu chuť Asie, žádnou zbytečnou zeleninu k rýži nedoporučuju.

maxresdefaultJak to chutná? Zázvor dodává jídlu neskutečnou vůni a svěžest, med sladkost, sojová omáčka a protlak základní sílu. Kuřecí křídla jsem na začátku dporučoval kvalitní ne proto, abych podpořil českou ekonomiku, ale proto, že kvalitní maso mnohem lépe naváže chutě jiných surovin a v tomto receptu hraje hlavní roli. Představte si to jako hru Hamlet, kde hlavní herec neumí mluvit nahlas, za to každá vedlejší postav se vyloženě vyřve. U jídla je to stejně, dejte si záležet, nikam nespěchejte, ochutnávejte jak směs, tak průběžne pečené kuře. Pokud máte rádi něco navíc, kupte si bílý a černý sezam, bílý na kuče, černý na rýži. Vím, že Vám bude chutnat. Není zač.

Suroviny: Kuřecí křídla, Protlak, Sojová omáčka méně slaná, Med, Zázvor, Basmati rýže, Černý a bílý sezam.

Pravidla životní

Ve světě internetu je plno návodů na ideální bezvadné životní štěstí. Najměte si nějakého kouče, válejte se ve stovkách knih o životě, kupte si medvídka mývala. Mě se ale líbí, jak jde všechno tak hezky samo. miscellaneous-181721

Poslední týdny se mi točí myšlenky kolem jedné mladé kamarádky, ze které se postupně přiblížila mému zranitelnějšímu Já. Jsem třetím ve vztahu, takže nezbýval než odchod do vztahového exilu, kde můžu tak akorát mlčet a vy všichni mi můžete držet palce. Jak všichni víme: vlezlost a přesvědčování o vlastní perfektnosti nefungují. Takže kontakt omezen na minimum, což moje ego kvituje s obzvlášť černými myšlenkami.

Rozhodl jsem se vybrat si život a šel se podívat na promítání filmu Enter the Void na půdě FF UK, kam mě pozval takový řekněme hodně vulgární známý, zkráceně buran. Film byl vše co jsem v tu chvíli potřeboval: osudy lidí, kteří si všechno dokázali tak báječně zesrat, že jsem ze sebe pro jednou radost. Díky!

Po filmu jsem pobyl s dalšími diváky, povětšinou mými známými a jejich partnerkami, a zachytil několikrát dlouhý pohled jedné slečny, která patřila právě k buranovi. Vzájemné představení a pohledy jsem si vyměnil s každým, leč v Hany Bany, kam jsme se přesunuli, přišla na řadu moje a její cigaretová abstinence v momentě, kdy všichni kuřáci zmizí ven na povinnou dávku. Náš osamocený hovor se točil zaběhlými kolejemi studium-práce-dnešní den, vše bez jediného pokusu o flirt z mé strany.

Kuřáci se vrátili, dopil jsem pivo a chystal se odejít. Zeptala se na kontakt, odbyl jsem jí facebookem. Než jsem dorazil domů, měl jsem žádost o přátelství. Ne, že bych se bál buranovi přebrat kořist nebo si snad hned sliboval začátek vztahu s neznámou dívkou zklamanou svým partnerem, ale šlo to zkrátka jako po másle. Ale přesto se jí neozvu. Mé zranitelné Já nemá vůbec chuť se pouštět do předvztahových tanečků, ten film k odreagování stačil.

Pravidla životní je moje velká imaginární bichle, kterou nechci číst, protože tam najdu debilní pravidla, jako to, jež se hodí k minulé noci: Až budeš mentálně v háji, přijdou nabídky, které jsi celou dobu hledal(a). Ale protože budeš mentálně v háji, tak je necháš odejít. Přá bych si, abyc  můj první blogpost byl originálnější, vtipnější a plný duhy, ale nejsem toho schopen, tak se nezlobte.

R

Den domácího pekla

Měl jsem na mysli tisíce věcí a nedokázal se na sebe podívat do zrcadla. Malá koupelna mi byla těsná a všechny mé emoce se mačkaly v tomto malém prostor. Musel jsem vypadnout.

Vylezl jsem do pokoje, kde spala v posteli moje přítelkyně. Její podpora mi lichotila, ale je pravda, že častokrát se její slova míjela účinkem. Toho večera mi moc nepomohla ani svými slovy, ani tím, že zapomněla na naše výročí. První výročí.

Asi jsem odjakživa romantik, ale pokud vím, není to hřích. Mám slabost pro ty chvíle, které jsem viděl jako menší ve filmech. Hrdina obejme svoji lásku a oba jsou od pohledu šťastní. Moje štěstí se mi rozplývá pod peřinou vedle mě.

Zapomněla, řekla že dny se mno nepočítá. Nevím, jestli je to kompliment nebo spíš suchý fakt. Slíbila že zaplatí večeři, kteoru jsme právě jedli. Na tom nesejde. Zapomněla. A já si do smrti budu pamatovat, jak moje francouzská mademoiselle zapomněla na naše první výročí našeho vzathu. Ale to nebyl důvod těch emocí, které se mě snažili udusit tam v koupeně. Byl to muj kamarád, známý spíše.

Prodal jsem mu počítač, který mě jen držel na místě a bránil v duševním rozvoji. Čert to vem, i kdybych mu prodal bednu jablek, bylo to hloupé, co udělal. Neplatil hned, chěl na splátky, já kývl, první splátka nižší než dohoda, on argumentuje jinak, chce platit až později, po Vánocích. Já mu vycházím vstříc, ale ozve se mi kupec, který dá víc a vše na ruku. Kývu kupci a kamarád mě poplive, naštvaný ukončuje naše přátelství. Je konec, zbytečně kvuli věci.

Víte, jak se to říká, když jde o peníze, přátelství stranou. On ho ale hodil do koše. Nedokázal oddělit osobní rovinu od té obchodní. Udělal by to samé, být na mém místě. Ale teď je to jedno. Přesto necítím vinu. Cítím smutek, jak na mě plive ten, kdo byl tak dobrý parták na pivu…. na pivu jednou za rok. No asi jsem to přátelství přeháněl. zas takový parťák to nebyl.

Sedím a medituji. Pamatuji si, jak mě ta první vlna hněvu zachvátila a musek jsem se držet abych neřval. Zlost a nasranost na sebe sama. Jak jsem mohl být tak slepý k někomu, kdo neplatí svoje závazky včas. A pak mi navíc řekne že mé slovo nemá váhu?

Jsem velmi rozladěný. Přítelkyně zapomíná na naše výročí. Kamarád už není kamarád.

Tohle je můj den domácího2012-10-20 00.19.27 pekla.

Ta rána

Je právě 6:07, čtvrtek. Sedím pracovně oblečen doma a rozespale snídám jabko. Včera jsem měl jeden z těch klasickách dnů, kdy vše začně na hovno a skončí na ještě větší hovno.

Ráno v 10:30 (jo jo…) jsem zjistil, že neteče voda. V bytě, kde teče už 2 týdny jen studená je to i tak velká rána. Nemůžu si natočit vodu na čaj, který tak ráno potřebuju. Nemůžu si prohmátnout vodou vlasy, jak by se slušilo. Nemůžu si protřít oči. Nemůžu se umýt po malování, které mě čeká. Nemůžu se vysprchovat z kropáče, kam obyčejně leju teplou vodu z rychlovarné konvice. Rozhodl jsem se ale vstát, tak těch 17hodin do spánku ještě doklepu.

Druhá rána přijíždí instalatér na baterii v nové kuchyni, která je ještě prostá spotřebičů a nádobí. Má krátké trubky, přijede dodělat příště. Začínám malovat, nejde mi to. Nálada klesá na dlouho nenavštívenou hladinu. Došel jsem si na WC, ale nelze spláhnout. Jsem zpocený, nejradši bych se spláchnul odpadní trubkou a někde dole ve stoce se stal Králem kanálů. (Ty sis vybíral království jako poslední, co? -pozn. Ego)

Sednu si zdrchaně k PC a teleportuju se v čase hraním Wastelandu 2. To jediný dobrý dneska. Nějak jsem se donutil a domaloval, nastříhal kryplovský folie a přenesl většinu nádobí. Na oběd nějaký donor kebab a už už je tu večer… co si dám? Dojdu si do cisternny s pitnou vodou pro jeden kýbl, který poslouží k dostatečné sprše i celkové hygieně. Už skoro jako člověk. Před spanám vyzkouším poprvé indukční desku. Chvilku mi trvá zjistit že keramická pánev se při vaření nechytá, ale po cca 15 minutách je tu mé první jídlo v nové kuchyni.

Musím se vrátit k vaření, byl to báječný pocit vítězství.

Život je krásný.

New Era – Déra

My fellow anybody,

po letech uzrál čas jako třešně na stromu u vašeho dědy a já zakládám blog. Rád bych řekl, že je první, ale kdysi na lide.cz jsem založil blog, uložil tam dva obrázky z Warcrafta 3 a nikdy více neotevřel. Tentokráte o bude jinak (to si piš – pozn. Ego).

Blog bude sloužit jako muj zápisník z Prahy (či dalších měst a okolí). Jako určité zpovědní místo, jako můj boxovací pytel. Poctivý kvalitní syrový maso, zpravidla uploadované po večerech s vínem v žilách. Nevím, co si z něho návštěvník odnese, každopádně bych byl rád za konstruktivní komentáře, hlavně ty negativní.

Éra Déra, na kterou odkazuje nadpis, se sice jmenuje album hororcore žánru, ale první výskyt se objevuje spolu s vandalizací neznámého studenta vystupujícím pod nickem Lord Hoven, který na pražské VŠ mazal exkrementy na zeď. Podle svého tím charakterizoval dobu, ve které nyní žijeme- špatnou, nechutnou a zkrátka takvou, kde se z lidí stává hovno, co se Vás zeptá, jestli “nechcete k tomu čízu i hranolky”.

Jelikož jsem i hráč, budu sem reflektovat něco kvalitního, co mi přelétlo na monitoru za můj život a nějak mě ovlivnilo. Chci trošku změnit takový ten obecný názor, že hry jsou jen na relaxování nebo popisování sexuálních poloh s něčí matkou. Brzy přinesu můj pohled na Torment, hru, která mi ve 14ti letech poprvé ukázala, že svět není jen “Slunce a duha”.

Takže se můžete těšit, já se budu těšit 🙂

R